Kdysi jsem byl přesvědčen, že chci fotit jen hezké věci a tak jsem hodně fotil a fotím přírodu, zajímavé tváře, staré předměty atd. Lze ale najít krásu na běžném uniformním postsocialistickém sídlišti s přibývajícími nátěry kapitalistického show? Pravoúhlé tvary, kombinace nesmyslných barev, poloprázdné rozbité plochy. Nevím - zatím nevím. Je to náročné téma - k tomu se bez mučení přiznám. Zejména emočně náročné téma. Pocity prázdnoty, zmaru, odličtenosti - energie beznaděje nebo vzteku po těch hranách běží jak když vystřelí. Hledám tu radost a zatím příliš nenacházím. Hledám tu krásu... Duše přímo manifestuje proti tomu, abychom se stali jen a jen bezvýznamnými částečkami s číselným označením kdesi v nezakotveném prostoru. Paneláková sídliště tu ale jsou a budou a je potřeba se s nimi naučit žít. Snad tomu může trochu napomoci i ten přechod z 3D vidění na 2D - totiž fotografie.